Cherchez la femme

Sklářskou tvorbu Stanislava Libenského (1921 – 2002) a Jaroslavy Brychtové (1924) zná celý odborný svět. Jejich plastiky, práce do architektury i monumentální exponáty světových výstav, vytvářené v rozpětí let 1955 až 2003, představují originální a cenný vklad do vývoje moderního výtvarného umění. Z vnějšího pohledu to potvrzuje také úctyhodný výčet různých prestižních ocenění, která tato autorská dvojice za své společné dílo po zásluze získala. První z mnoha významných cen byla Grand Prix na EXPO ´58 udělená mezinárodní porotou na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 za reliéfní panneau z barevného taveného skla. V duchu evropských společenských konvencí bylo na oficiálním certifikátu této ceny uvedeno nejprve jméno Stanislava Libenského a poté Jaroslavy Brychtové. A toto jmenné pořadí, převzaté později rovněž v americkém a japonském prostředí, zůstalo zvyklostí, s níž oba nadále vystupovali na domácí i zahraniční umělecké scéně. U nezasvěcených může takováto konvence budit zdání, že pořadí naznačuje podíl významu obou jmenovaných pro vznik určitého díla. Ti zasvěcenější však dobře vědí, že právě příprava společné účasti na bruselskou výstavu zahájila vzájemnou tvůrčí propojenost a umělecké porozumění mezi malířem Stanislavem Libenským a sochařkou Jaroslavou Brychtovou v natolik těsné míře, že od té doby nelze u jejich konkrétních prací jednoznačně stanovit, kde začíná či končí autorský vklad a podíl každého z nich.

Přesto je nepochybné, že Stanislav Libenský byl mediálně přeci jenom známější. Měl charisma a mimořádnou schopnost empatie, dokázal přesvědčivě vyjádřit svůj výtvarný názor, působil jako vyhlášený pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a příležitostně i v zahraničí. Jaroslava Brychtová stála po celá léta dobrovolně tak trochu ve stínu proslulosti svého manžela a uměleckého spolutvůrce. Avšak její role nebyla o nic méně důležitá a v některých ohledech svým významem předznamenala a předurčila jejich společné směřování. V prvé řadě to byla iniciativa Jaroslavy Brychtové, která přivedla Stanislava Libenského k technice taveného skla. Až do vzájemného pracovního setkání věnoval Stanislav Libenský svou tvůrčí pozornost malovanému sklu, vitrážím a nápojovým souborům. Jako ředitel a pedagog železnobrodské školy připravoval také návrhy pro školní dílny. Jednu z jeho kreseb, určenou původně pro brusírnu školy, si vybrala Jaroslava Brychtová k realizaci v taveném skle. A tento objekt s dodatečným názvem Hlava – miska se stal jejich zkušebním společným dílem v této technice. Oba si při té příležitosti uvědomili, jaké netušené možnosti jim obapolná spolupráce v oblasti taveného skla nabízí. Krátce nato vznikla vynikající plastika Hlava I (1958/59), která otevřela specifický výtvarný problém zaměřený na využití vnitřního světelného prostoru. Je to zásadní téma, které v různých variacích od té doby provázelo tuto autorskou dvojici po celou bezmála padesátiletou tvorbu. Ale popravdě řečeno je to také téma, kterým se zabývala Jaroslava Brychtová ve své individuální tvorbě již v roce 1957, což dokládá její váza ze zeleného skla.

Stanislav Libenský vnesl do společné tvorby s Jaroslavou Brychtovou velkorysost, akcent na jasně definovanou kompozici a důraz na využití výtvarných možností barevného skla. Ale to vše – od tvůrčího záměru, od první skici nebo kresby – procházelo vzájemnými konzultacemi i oponenturami. Stejně tak sochařský model Jaroslavy Brychtové prověřila před konečnou realizací přísná oboustranná korektura. Tento systém náročné spolupráce se oběma osvědčil již při přípravě účasti na bruselskou výstavu v roce 1958 a provázel je později celým jejich tvůrčím životem. Díky tomu vytvořili stovky skvělých skleněných plastik i prací pro architekturu, které „značku“ Libenský – Brychtová proslavily doma i v cizině. Problémy s technickým provedením a realizací mnohých z těchto děl však měla na starosti po řadu let ve zvýšené míře především Jaroslava Brychtová, na níž stejně tak spočívalo řešení většiny organizačních opatření spojených s prezentací těchto plastik na výstavách v tuzemském prostředí a v zahraničí. Stanislav Libenský totiž v letech 1963 – 1987 vedl ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a pedagogická práce mu zabírala hodně času. Bylo to sice na jedné straně na úkor společné tvorby, ale na druhé straně nepochybně ku prospěchu školy i studentů. Bývalí žáci Stanislava Libenského s úctou a láskou na svého profesora vzpomínají. Na pedagogickém úspěchu Stanislava Libenského měla ovšem svým způsobem podíl rovněž Jaroslava Brychtová. Její otevřenost a pochopení byly zárukou vstřícného a takřka rodinného zázemí – ať v pražském, nebo železnobrodském bytu – kam mohli studenti kdykoliv přijít a měli jistotu, že tu najdou dveře vždy otevřené. Ostatně mnozí z nich jezdí za Jaroslavou Brychtovou dodnes, přestože se řadu let již bohužel se svým bývalým pedagogem sejít nemohou.

V druhé polovině devadesátých let diagnostikovali lékaři Stanislavu Libenskému příznaky vážné a nevyléčitelné nemoci. Byla to tehdy pro něj a pro Jaroslavu Brychtovou těžká prověrka vzájemného lidského i uměleckého vztahu. A jako mnohokrát předtím, také tentokrát našel Stanislav Libenský v Jaroslavě Brychtové svou oporu. Z pozoruhodného společného vzepětí v závěrečném tvůrčím období pocházejí výjimečná díla, která patří k tomu nejlepšímu, co kdy v oboru autorské tvorby z taveného skla vzniklo. Jsou to monumentální sochy udivující nejenom svou hmotností a uměleckými kvalitami, ale především svým duchovním přesahem. Tuto tvůrčí etapu předznamenaly již některé vynikající autorské plastiky (Diagonála, Prostor a další) z přelomu osmdesátých a devadesátých let a zejména vitráže pro středověkou sakrální architekturu. Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou vytvořili s mimořádným citem pro atmosféru a specifičnost historického prostoru znamenitá vitrážová okna do katedrály sv. Víta v Praze, do kaple sv. Anny bývalého kláštera sv. Jiří v areálu Pražského hradu a do hradní gotické kaple v Horšovském Týnu.

Poslední společnou zakázku v tomto oboru – vitráže pro hradní kapli na Špilberku v Brně – však musela již dokončit Jaroslava Brychtová sama. Stanislav Libenský sice ještě připravil detailní malířské návrhy všech osmi oken, ale tím se jeho umělecká a životní cesta uzavřela. Do poslední chvíle statečně vzdoroval těžké nemoci intenzivní tvůrčí činností. Od rozdělané práce navždy odešel nečekaně a náhle. Ze dne na den. Ale odcházel nepochybně s vědomím a jistotou, že rozpracované dílo v celém rozsahu a podle původních společných výtvarných představ dokončí jeho manželka. A ta svěřený odkaz naplnila s plnou tvůrčí odpovědností. A nejenom v tomto ohledu. Jaroslava Brychtová iniciovala vyhlášení Ceny Stanislava Libenského. Její myšlenku uvedla do praxe Pražská galerie českého skla, která od roku 2009 pořádá soutěžní výstavu závěrečných prací studentů sklářských oborů z českých a zahraničních vysokých škol. Jméno Stanislava Libenského tak žije dál a je pro nastupující generaci sklářských výtvarníků výzvou a inspirací. Jaroslava Brychtová i v tomto směru dobrovolně ustoupila do ústraní a striktně odmítla nápad, že by soutěž mohla nést název Cena Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Stejně zamítavě se vyslovila k nabídce na samostatnou prezentaci svých vlastních prací. Proto současná výstava v kapli sv. Anny bývalého svatojiřského kláštera v areálu Pražského hradu zahrnuje v komorním výběru společná díla Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Názorně připomíná obdivuhodné tvůrčí sepětí obou autorských osobností. Přes veškerou skromnost Jaroslavy Brychtové je však nepochybné, že bez jejího osobního přispění by životní tvorba Stanislava Libenského šla zcela jiným směrem a umělecký svět by tak přišel o jedinečný fenomén autorské plastiky z taveného skla. Důkazů pro toto tvrzení lze uvést celou řadu, ale za všechny ostatní stačí k zamyšlení obecný argument, který je v této souvislosti nad jiné výstižný a po zásluze galantní: cherchez la femme.

Oldřich Palata

 

 

VÝSTAVA:

 

 

INSTALACE: